TV T_error: 2007, video instalation.
Rómska televízia Tamary Moyzes
Tamara Moyzes vo svojom najnovšom projekte nazvanom TV t_error nevybočuje z orientácie na politické problémy, ktorá je pre ňu charakteristická. Zaoberá sa tematikou, ktorá patrí v českej spoločnosti medzi najkontroverznejšie – spolužitím s rómskou menšinou. Jej výpoveď je obzvlášť aktuálna ako umelecký príspevok do súčasnej politickej diskusie. Ilustruje stav verejnej mienky, v ktorej sa politik stáva národným hrdinom vďaka svojim rasistickým výrokom len preto, že sa nebojí otvorene vyjadriť, čo si väčšina ľudí myslí.
Vo svojich videách autorka ponúka provokatívnu otázku: čo ak by každodenná diskriminácia dohnala Rómov k sebevražedným atentátom? K atentátom sa čím viac uchyľujú nielen organizované teroristické skupiny, ale aj zúfalí izolovaní jednotlivci. Myšlienka na zviditeľnenie vlastného problému takýmto spôsobom sa môže objaviť a objavuje v každej diskriminovanej komunite. Inštruktážne video v rómštine je tragikomickou paródiou palestínskeho videa o výrobe výbušniny, ktoré sa s rozšírením techniky malo možnosť dostať do každej domácnosti. V súčasnosti je totiž zostrojenie bomby jednoduché ako uvarenie knedlíka.
Osobné výpovede Rómov v štylizácii samovražedných atentátnikov sú skutočnými príbehmi, čo pripomína, že na prvý pohľad šokujúca paralela k situácii palestínskych teroristov nie je až taká vzdialená. Z dokumentárnych videí, ktoré zachytávajú rozhovory s ľuďmi na ulici, je zrejmé, že väčšinová spoločnosť sa s Rómami bežne takmer vôbec nestretáva, napriek tomu má však svoj vyprofilovaný, no zväčša stereotypný názor vytvorený. „Nevadia nám“ ak sú „slušní“, čo v newspeaku znamená asimilovaní.
Hlavnú úlohu vo vytváraní väčšinových názorov zohráva televízia. Je to médium sprostredkovaných správ o selektovanej realite, cez ktoré sú verejnosti podprahovo podsúvané názory. Zároveň je to spôsob spoločenského filtra nepohodlných a nevhodných správ. Tamara Moyzes sa nepúšťa do priamej kritiky médií, ale využíva a odkrýva ich postupy: v umeleckom projekte svojej súkromnej televízie sprostredkúva zmes reality a priznanej aranžovanej skutočnosti. Hranica medzi nimi však môže byť nebadateľná. Niektoré autorkine videá zámerne narábajú s fenoménom „home-videa“, ktoré prekračuje spoločenské a distribučné limity.
Tamara Moyzes nevolí vo svojej tvorbe akademický prístup, jej diela sú priamou intervenciou – skutočnosť nekomentuje z diaľky, ale vstupuje do centra diania. Ľudia v jej fiktívnych dokumentoch nie sú herci a ich umelecká „rola“ je len zvýraznením a domyslením ich reálneho postavenia. Na formulovanie súčasných spoločenských kontroverzií volí autorka zmes dokumentárnych, patetických a humorných záberov. Parodické spracovanie je však stratégiou, ktorá situáciu neodľahčuje, skôr prezentuje výbušný obsah v pre nás stráviteľnej podobe.
Lenka Kukurova
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Projekt TV t_error Tamary Moyzes se zakládá na fikci. Proč nám to připadá tak jasné?
Zvykli jsme si, že na bezpráví Romové nereagují veřejným násilím, ani nejsou schopní výrazné rezistence. Navíc jim nejsou upírána žádná práva a proto předpokládáme, že ojedinělým aktům útlaku „musejí“ rozumět jako činům jednotlivců.
Také sice víme, že umělci používají nalezené neumělecké materiály. U TV t_error nepochybujeme ani chvíli, že Moyzes nahrávky romských atentátníků zinscenovala. Myslím si, že za tím stojí nejen knedlík použitý k protičeskému teroru, ale i obecně rozšířené přesvědčení, že v současných podmínkách není k teroru důvod.
Tamara Moyzes často čerpá z možnosti srovnávat životní realitu Střední Evropy a Blízkého Východu. Patří k izraelským aktivistům, kteří upozorňují na vklad Izraele do izraelsko-palestinského konfliktu. Sleduje, jak nenávist Palestinců k Židům nevychází pouze z náboženství, ale také ze sociální nerovností, každodenní byrokratické šikany a symbolických úrovní komunikace. Ponižování Romů v Čechách tedy vnímá citlivě. Pozoruje signály v jazyce, v podmiňování sociálního smíru jednostrannou změnou chování a identity. A vidí, jak je celý problém i návrhy jeho řešení transponován masovými médii. TV t_error je k pobavení, dokud nepřipustíme, jak málo víme o prožitcích a sdílených názorech uvnitř menšin a jak a kým je naše vědění zprostředkované.
Moyzes obrací pozornost k pocitům lidí, kteří se každodenně dostávají do styku rasovým útlakem. Sděluje je v imitacích nahrávek, jimiž do masmédií vstoupili teroristé. Ty obvykle považujeme za ideologicky zotročené výpovědi jednotlivců. Z vlastní zkušenosti je ovšem zná jen hrstka odborníků a důsledných internetových aktivistů. Většina viděla pouze komentované útržky v televizním zpravodajství.
Moyzes tuto formu přebírá pro „Romy“, stejně jako byla už tolikrát převzata coby „otevřený kód“, který lze naplňovat individuálními obsahy. Moyzesové herci se nepřihlašují k žádné autoritě, mluví jen o zažitém ponížení. Všechna fakta vycházejí ze skutečných událostí a zkušeností. „Neskutečná“ je pouze jejich koncentrace na jedno místo.
A co je důležité: s námětem přišli autorčini přátelé, mladí romští intelektuálové. Černým humorem chtěli upozornit na situaci svého etnika a na potenciál, který masmédia svými „otevřenými kódy“ nabízí doslova komukoliv. Ve světle vylíčených příběhů se ono „nebylo by divu, kdyby…“ stává legitimní úvahou.
Kontrapunktem ústředních videí jsou nahrávky ankety, které s obyčejnými lidmi prováděli romský a „bílý“ reportér, a neupravený záznam vystoupení Jiřího Čunka na demonstraci proti jeho setrvání ve vládě.
TV t_error je umělecký projekt, který hledá své sociální angažmá prostřednictvím modelových situací. Obsah dominuje nad formou a slovo je víc sugestivní než obraz. Jestli se kriticky vyjadřuje k vizuálnímu médiu, pak odstředivě - směrem k ekonomii masmédií, udržující stereotypy v interpretaci skutečnosti. Všichni účastníci (romští herci, paní středního věku, sebejistý politik uprostřed nepřátelského davu, rasistický skinhead, atd.) se vžívají do masmediálních rolí, jež znají a od nichž očekávají adekvátní efekt.
Jiří Ptáček